Ekonomická krize zdůraznila, jak velký význam má pro kapitál automobilový sektor. Článek z německého magazínu Wildcat se na auta a jejich výrobu dívá z širšího kontextu. Všímá si nejen změn uvnitř výroby (outsourcing, flexibilizace, robotizace…), které měly rozbít velké provozy s početnou (a pro šéfy nebezpečnou) koncentrací dělníků na jednom místě, dělníky separovat v menších firmách a postavit je do vzájemné konkurence a šetřit na nákladech. Věnuje se i rozporu mezi výrobou aut a životním prostředím a upozorňuje, že autu dochází dech i jako symbolu svobodu, individuality a rychlosti, který z něj před sto lety kapitál učinil.

Anglická verze článku je na stránkách magazínu Wildcat zde: The End of the Automobile.

Celá desetiletí se propagovala „společnost služeb“ a konec průmyslové práce. Dnes jsou noviny plné zpráv o hospodářském významu automobilového průmyslu a fotek dělníků. Obojí doprovázejí výkřiky: „Tohle že by mělo skončit?! – Nepředstavitelné!!“ Všichni ale také vědí, že se nenacházíme na „dně cyklu krize“, po němž pojede automobilový průmysl zase na plné obrátky. V krizi auta se totiž sbíhají všechny krize dohromady: konjunkturální recese, strukturální krize, produktová krize, nadměrné kapacity, ubývání surovin, problém emisí (oxid uhličitý, jemný prach, benzen), znečištění hlukem, zabírání prostoru (silnice, parkoviště…), hrozící kolaps dopravy a v neposlední řadě „stárnutí“ kmenových zaměstnanců (např. obrovské penzijní závazky amerických automobilek). Produktový cyklus automobilu překročil čas, který mu byl vyměřen. Otázkou se stala samotná užitná hodnota auta.

Vše závisí na autu

Od konce druhé světové války pohání auto rozvoj průmyslu. Stalo se nástrojem prosazení kapitalismu, jak ho dnes známe. Za posledních 40 let vzrostla celosvětová výroba o 16 milionů vozů na dnešních 73 milionů. Z toho dvě třetiny produkuje západní Evropa, Japonsko a Severní Amerika. Obrovské výrobní kapacity vzrostly ve východní Evropě, Rusku, Číně, Indii a Brazílii. Přes všechnu propagandu o zvyšování efektivnosti prostřednictvím toyotismu atd. se vývoj produktivity snižuje: zatímco ve velkých továrnách 60. let se výroba zdvojnásobila během deseti let, další dvojnásobné zvýšení přišlo navzdory rostoucím počtům zaměstnanců až po dalších 30 letech.

Během této doby kapitál velké továrny rozkouskoval a části výroby přesunul na vnější dodavatele. Tím těžší je spočítat, kolik lidí v sektoru skutečně pracuje. Práce, které dříve vykonávali kmenoví zaměstnanci, jako je údržba a čištění strojů, dnes dělají mnohé „servisní společnosti“; do odvětví služeb se oficiálně započítávají také agenturní dělníci, kteří pracují přímo na linkách. Do výroby musíme zčásti zahrnout dokonce i obchod, protože čtyřletá záruka garantovaná dealery aut – u nových vozů, které ještě nejsou zralé pro trh – je vlastně přenesením testovací fáze nových modelů mimo automobilku. Do „služeb“ se ale započítávají také vývojová centra, softwarové firmy, poradenské společnosti a inženýrské kanceláře (například v Německu plánuje jednotlivé výrobní procesy nebo celé modelové série 20 tisíc externích inženýrů). Pokud tedy sečteme uvedené sektory, obchod s auty, jejich opravny včetně všech dalších „služeb“, potom v Německu pracuje v automobilovém průmyslu 5,3 milionu lidí, v celé EU 12 milionů.

Závislost mnoha odvětví na autoprůmyslu se zcela jasně ukázala nyní, kdy vedlo zastavení produkce automobilek k zavření továren na výrobu čipů, elektroniky nebo zastavení výrob v chemickém průmyslu.

„Velké továrny rozebrat!“

S „ropnou krizí“ roku 1973 a po třídních bojích v automobilkách trvajících od poloviny 60. let narazil velký automobilový boom na svůj konec. Poprvé bylo zpochybněno auto jako produkt.
Odpovědí na boje dělníků z linek bylo v 70. letech silně dotované zavádění „humanizované práce“ pomocí konceptů, jako jsou „job enrichment“, „job enlargement“ nebo „assembly islands“. V 80. a 90. letech tyto experimenty nahradil „japonský model“: „štíhlá výroba“ („lean production“), politika nulové chybovosti („zero-flaw policy“) a just-in-time vyzvedli na první místo snižování nákladů. Robotizace karosáren a svařoven vytlačila z  centrální pozice svářeče.

S tím, jak se tyto strategie na začátku krize 90. let zaváděly v nejširším měřítku do praxe, přestávaly být koncepty typu „týmové práce“ („team work“) nebo „oddělení práce a stroje“ označením pro „atraktivní továrnu“ a staly se spíše termínem pro transformovaný pracovní proces zaměřený na flexibilní výrobu. V kmenových továrnách plánovači zprvu ztroskotali na rigiditě dělníků, kteří věděli, že každá restrukturalizace podkopává jejich vlastní kontrolu nad jejich pohybem a výkonem.

V té době se ale objevily nové továrny na území bývalé NDR (Opel Eisenach, Volkswagen Mosel a Daimler Ludwigsfelde), stejně jako závody na východě EU, na jihu USA, ale také v Japonsku, kde bylo možné díky vysokému podílu nekvalifikovaných zaměstnanců nové metody prosadit. Nejdříve se zkoušela v malých skupinách rychlost linek a pracovních úkonů nespojených přímo s linkou, následně v polovině 90. let zmizely „assembly islands“. Pracovní úkony se již zpětně neintegrovaly do linky, ale došlo k jejich přeložení na externí dodavatele. To vytvořilo předpoklad pro rozbití jádrových skupin dělníků v hlavních továrnách: nejdříve z produkce vypadly jednotlivé pracovní kroky, později moduly, potom následovala celá oddělení.

Outsourcing měl mnoho tváří. Někdy došlo k přesunutí pracovních úkonů jen formálně – dělníci je v nezměněné podobě vykonávali dál, ale patřili už pod jinou firmu. V jiných případech se v továrnách objevily nové zdi a ploty oddělující celá oddělení. Práce se často přesouvala stovky kilometrů daleko.

Ovšem ani v Německu, které je předvojem relokačních strategií, nebylo možné zpočátku příliš hovořit o ekonomičnosti těchto opatření. V zásadě šlo totiž o dvě věci: Zaprvé mělo v hlavních továrnách masové propouštění snížit mzdy. (Nově přijímaní zaměstnanci dostávali o 50 procent méně; „dodavatelé“ ještě míň; zpětným přesunem dříve relokované práce na původní místo bylo pak možné nechat kmenové dělníky pracovat za „dodavatelskou mzdu“.) A zadruhé měla tato opatření v obrovských komplexech, v nichž pracovalo 30 tisíc až 50 tisíc dělníků, za cíl tuto dělnickou masu rozbít a proletáře pak postavit do vzájemné konkurence.

Organická kompozice a nárazník

Dalším logickým krokem byla „modularizace“.¹ Pár dodavatelů dodává pokud možno co největší moduly, na nichž jsou již hotové nákladné (manuální) pracovní úkony, na montáž, kde zbývá už jen pár kroků k jejich namontování do auta (např. hnací systém nebo celé přední části). V tomto ohledu učinil autoprůmysl kvalitativní skok. Ale v redukci počtu modulů stále přešlapuje na místě. Podle snů autoprůmyslu z roku 2001 se mělo v roce 2010 auto sestávat z 15 modulů, Golf VI jich má přitom stále ještě 35.

Všechny tyto přesunuté pracovní kroky se všeobecně označují za součást „dodavatelského průmyslu“. Do jednoho pytle se tak hází výrobci pneumatik s novými firmami, které produkují kompletní moduly, jako jsou dveře či kabina, nebo přebírají celou vývojovou fázi. Zmínit je třeba také vývoj komplexního softwaru, který je nutný pro koordinaci rozdělené výroby a vývoje.

Jedno je všem těmto „dodavatelům“ společné: slouží jako nárazník. V rámci výrobního řetězce zachytávají výkyvy cen surovin a odbytu. Musí garantovat výrobu a dodávky, v době chybějící poptávky jim ale jejich produkty zůstanou na skladě. Současně financují technický vývoj.

Mnoho malých podniků – často jsou to dodavatelé dodavatelů – pracuje s menší organickou kompozicí kapitálu: sedadla, ložiska a kompletní moduly se vyrábí s pomocí nákladné manuální práce. Většinou jsou to jen malé firmy, zaměstnávají ale tisíce lidí, kteří jsou od sebe v prostoru separovaní a častokrát pracují ještě za použití tradičních metod.

V lednu a únoru 2009 se situace těchto malých dodavatelů vyrábějících klíčové produkty pro automobilky zhoršila. Když podnik produkující dveřní závěsy pro všechny německé továrny přestane vyrábět, zastaví se celý automobilový průmysl.

U velkých dodavatelů a hlavně u samotných automobilek organická kompozice kapitálu silně narostla. Dělníci jsou od sebe izolováni a je jich méně. Tyto kapitálově nejintenzivnější továrny musí pro zajištění zisku produkovat obrovská množství výrobků – proto se prodlužuje pracovní doba. Pro zachování rychlosti provozu třísměnné montáže je nutné v lakovně a karosárně nasazovat značné množství strojů. Poměr dělníků a robotů je v moderní karosárně jedna ku jedné.

Krize dodavatelů

V předešlých krizích fungovala světová fragmentace autoprůmyslu jako nástroj proti dělníkům. Prostorová separace rozbila bojovné kolektivy jednotlivých továren, politika „výrobního místa“, kterou provozuje mnoho podnikových rad, znemožnila solidaritu. Výměnou za souhlas se zvýšením počtu agenturních dělníků a pracujících se smlouvami na dobu určitou, s přesuny práce na vnější dodavatele, s horšími pracovními podmínkami pro nové zaměstnance a s flexibilní pracovní dobou získali kmenoví zaměstnanci zajištění pracovních míst – což kapitalistům v současné krizi svázalo ruce: v Německu se to týká smluv do roku 2011, v některých případech do roku 2013. Jestliže kapitalisté tvrdí, že mají „dobrou pozici“, míní tím, že se mohou opřít hlavně o dva (politické) nárazníky:

1. Rozštěpení zaměstnanců. Všichni agenturní dělníci v posledních měsících z výroby zmizeli, smlouvy na dobu určitou firmy neprodloužily, kmenovým zaměstnancům menší firmy zkrátily bez zaplacení pracovní dobu, ve větších továrnách je šéfové udrželi v klidu tím, že jim kratší práci platili – a odpor zlomili flexibilní pracovní dobou. Jedni tak pracují v mimořádných směnách, další se vždycky až na poslední chvíli dozví, jestli budou či nebudou mít zkrácený pracovní týden…

2. „Including“. Zpětným přesunem výroby některých dodavatelských dílů na původní místo si kmenoví pracovníci udrželi práci. Dodavatelské firmy zkrachovaly, protože slabé kapitálové krytí neumožňuje žádné výpadky výroby. Podniky rozdaly první výpovědi.

Nápor současné krize byl ale schopný prorazit i tento nárazník. Poté, co jsou „dýchající masy“² už mimo továrny, dopadla krize na kmenové zaměstnance. Automobilky v současnosti ruší místa po celém světě. Například Nissan a PSA škrtnul 20 tisíc míst, General Motors 37 tisíc… Zásah ale nedostali jen samotní dělníci z výroby. Firmy PSA a GM v současnosti propustily 10 tisíc zaměstnanců z kanceláří. Zdaleka ne všechny automobilky tuto krizi přežijí (Chrysler zbankrotoval, v USA se připravují také na krach GM; Opel, Fiat, BMW a Daimler jsou příliš malé firmy, aby přežily atd.). Přinejmenším lze očekávat masivní proces koncentrace s tisíci propuštěnými.

Kooperace kapitálu není žádnou novinkou: vývoj a výzkum se přesunuje na vnější firmy, které poskytují výrobní plánování a inženýrské činnosti všem automobilovým značkám. Spolupracuje se dokonce i ve strategických odvětvích, jako je výroba motorů (v tomto ohledu byly průkopníky firmy GM a Fiat). Dalším příkladem spolupráce je případ, kdy jedna korporace postaví továrnu a druhá ji provozuje – auta se ale prodávají pod svými známými značkami. Navenek se na autech ještě pořád skví značky jako Saab, Citroen nebo Volvo, uvnitř se ale skrývá GM, Peugeot a Ford.

Autoprůmysl v Německu se dodnes snaží kooperacím vyvarovat: VW, Daimler, BMW nebo Porsche si s privilegiem státních „oficiálních vozů“ stále udržují předražený „prémiový segment“. Tento specifický obchodní model se nyní dostal do krize, podobně jako se to stalo v sektoru „bílé techniky“ německé společnosti AEG: kdo by ještě utrácel peníze za „německé“ zboží, když se pračky tak jako tak vyrábějí i v Číně?

Konec jednoho produktu

Poměr mezi mzdou dělníka z automobilky a cenou nového vozu je od roku 1914 (období výroby T-modelu Fordu) přibližně stejný: auto stojí roční výdělek. Dramaticky ale vzrostly náklady na údržbu a provoz: pojištění, daně, pohonné hmoty, pokuty, mýtné, poplatky za parkování. Stát vydává velkou část daňových příjmů na podporu prodeje automobilů, a to buď prostřednictvím přímých nákupů (auta pro policii, armádu, hasiče, veřejné instituce), nebo prostřednictvím dotací (podniková auta, finanční podpora pro cesty autem do práce…).

V Německu jde do soukromých rukou méně než polovina prodaných vozů – a 60 až 80 procent z těchto aut se prodává na úvěr. Levné půjčky ale stabilizovaly odbyt jen dočasně. Nové registrace se v letech 2006 a 2007 snížily o devět procent; v roce 2008 dokonce o 20 procent; a v roce 2009 propad akceleroval navzdory šrotovnému. Na 75 procent německé produkce aut jde na vývoz, ale v zahraničí se prodeje propadají ještě více. Hlavně tam, kde zaměstnavatelé vyplácejí nízké mzdy (například v Polsku). Strategie snižování nákladů požírá samu sebe tím, jak si nové auto může dovolit stále méně lidí. Tento trend ještě dále zesílí, až se v autoprůmyslu začne masově propouštět.

Konec jednoho snu

Moci si koupit auto je jedna věc a chtít si ho koupit druhá. Láká ještě někoho jet o víkendu s 250 koni k moři nebo do hor? Lidé svá auta potřebují kvůli cestám do práce (hodně z nich pendluje na velké vzdálenosti) – a když se spontánně rozhodnou jet na krátkou dovolenou, prostojí většinu času v dopravních zácpách. Z příslibu, že osobní doprava nabídne rychlou, individuální a pohodlnou přepravu do cíle, se stala blamáž.

Individuální dopravu propaguje autoprůmysl už celé století. Železnice a tramvaje šly do šrotu. Města byla rozbita obrovskými betonovými zářezy a celé regiony byly rozloženy tak, aby byli lidé donuceni používat auta. A ani je k tomu nebylo potřeba nijak zvlášť tlačit! Člověk si hodnoty vlastního vozu cenil. V roce 1914 byl Ford T vším, co jste potřebovali na nezpevněné cestě k vašemu rodinnému ranči. V 70. letech jezdili turečtí dělníci v až po střechu naplněném Fordu z Německa přes jugoslávské dálnice do nejodlehlejších částí Anatolie. Diskotéka bez vlastní káry byla v 80. letech nepředstavitelná. Co však zůstalo z užitné hodnoty auta a jeho lákadel dneska?

Mezitím začali výrobci aut propagovat změnu v podobě alternativních, čistých motorů. Elektroauta se vydávají za nový produkt. Ale i zde zanechaly své stopy strategie na snižování nákladů, do vývoje se totiž zatím příliš neinvestovalo. Auto dnes spotřebovává o dvě třetiny více paliva než vozy před 100 lety. Všechny automobilky nyní představují „prototypy“, žádné z těchto aut však zatím nedisponuje motorem, který by technicky překonal stav před 100 lety (kolem roku 1900 měla polovina aut v New Yorku elektropohon!). A na výrobě spalovacích motorů závisí tolik míst při jejich výrobě a v ocelářství, že si ekonomicky ani nelze představit, co by spalovací motor mohlo nahradit.

V dobách krize se daří ekologickému mudrlantství. Méně vyrobených aut rovná se menší znečištění a ekologické a energetické problémy tak máme vyřešené. Tento přístup podceňuje gigantické rozměry světového automobilového průmyslu – a přeceňuje lobby kolem elektroaut. Továrny na baterie a (nové) jaderné elektrárny místo CO2 a benzenu? Krásná nová ekologie!

Rozpor mezi životním prostředím a výrobou mohou zrušit jen dělníci

Organizace práce v německém autoprůmyslu je dnes taková, že nezpůsobuje nejhorší viditelná tělesná poškození a 50letý dělník může stále ještě pracovat. Ekologické problémy se ve výrobku a jeho užívání objevují spíše nepřímo. Auto není jen nejdražším a nejkomplexnějším spotřebním zbožím, ale také výrobním prostředkem. Přepravuje pracovní prostředky, jako je pracovní síla.

Avšak dopravní systém založený na autu naráží technicky na své hranice. Kapitálem vytvořené potřeby se politicky obrací proti kapitálu samotnému. Obojí spolu souvisí, protože tyto potřeby – například potřeba svištět si to 200 km/h po dálnici v luxusním bouráku prošpikovaném elektronikou – mají být uspokojeny na cestě do práce na silnici. Devadesát procent všech cest autem totiž souvisí s prací. A tam se ocitnete v dopravní zácpě stejně jako náklaďák vezoucí motory do aut, který se šine před vámi.

Kvůli výrobě just-in-time se odstavné pruhy dálnic mění na mobilní průmyslové sklady. Dopravní zácpy způsobují hospodářské škody v řádech miliard. Každý německý občan stráví ročně v zácpách v průměru 50 hodin. Systémy řízení dopravy a kontroly mají garantovat proud dopravy i při její ještě vyšší hustotě. Kontrolovat lidi a jejich dopravní chování je úkolem pro stále víc bobtnající sektor dopravního dozoru a technických asistentů.

Tato zařízení přitom čelí nepřetržitému podkopávání (varování v rádiích před rychlostními kontrolami, rychlá jízda, porušování dopravních předpisů atd.). Na permanentně vypadlých světlech na křižovatce si dopravu řídí lidé sami, potkávají se na velkých provizorních parkovištích a vytvářejí partičky, které spolu jezdí do práce jedním autem, aby ušetřily. Tato „autonomní dynamika“ je ještě zajímavější, když člověk nahlíží dálnici jako prodlouženou výrobní linku. A zde se z pochybného lákadla řízení auta stává politický prvek. Řidiči kamiónů v roce 2008 ve Španělsku a Francii ukázali, jak lze zablokovat výrobu v celé Evropě. Protestující dělníci z automobilek okupují dálnici, a tím tuto „výrobní linku“ přímo zastaví.

Krize iracionality

Dopravní zácpy, stres a znečištění vysvětlují jen malou část z rozporů mezi společenskou výrobou a ekologií. Auto snižuje kvalitu života podstatně více, než jakou porci svobody je schopno přislíbit. A protože kvůli tomu musí lidé dnem i nocí pracovat na výrobních linkách, jasně se ukazuje, že je nutné tento nesmysl překonat.

Zkrácený pracovní týden a nucené přestávky v práci mohou dát náznakově pocítit, co to znamená obejít se bez smrdících dopravních zácep, nekonečných nočních směn a návštěv v nemocnicích u kolegů po dopravních nehodách.

Už od svých počátků bylo auto jako masový dopravní prostředek iracionální. Kouzlo velkých motorů a neekonomických vozů se oslavovalo počínaje rebelskými filmy a konče Formulí 1. Se zavedením elektronicky kontrolovaných a katalyzátory vybavených aut už není tak lehké provozovat společenské hry typu „tunningu“ nebo „garážového kutilství“. Tomu se už věnuje jen pár lidí. Většina mladých si pořizuje ojetiny, na které musí vydělávat dlouhé noci, místo aby šli odpočatí na ranní směnu a doufali v nákup nového auta.

Kapitalistická společnost se během posledních sta let utvářela kolem auta. A auto bude také stěžejním prvkem jejího kolapsu. Dokonce i v „automobilovém“ Německu pochopil každý velice rychle, že tamní situaci nelze označit za skvělou. Zatímco velké automobilky chtějí krizi využít osvědčeným způsobem proti dělníkům a prosadit nyní všechno to, o čem roky snily, další firmy už krize odmrštila na okraj. V „bezpečí“ už nejsou ani kmenoví zaměstnanci z velkých továren. Situace je otevřená tak jako nikdy.

Wildcat 83, jaro 2009

2 Pojem odkazující na koncept “dýchající továrny”, který byl produktem zbožných přání firem z 90. let, kdy si manažeři mysleli, že budou vyrábět (a nabírat a propouštět zaměstnance) jen podle poptávky. ]]> http://blog.protikapitalu.org/?feed=rss2&p=56 2 http://blog.protikapitalu.org/?p=47 http://blog.protikapitalu.org/?p=47#comments Tue, 18 May 2010 18:35:13 +0000 kpk http://blog.protikapitalu.org/?p=47

Další text skupiny Ta Paidia Tis Galarias se vztahuje k událostem na řeckých ulicích 5. a 6. května. Nenaznačuje tak bohužel, zda je odpověď proletariátu v Řecku tak rázná na pracovištích jako na ulicích. Přináší však hrubou reflexi anarchistického insurekcionismu a tvrdí, že je k otázce násilí třeba přistoupit bez jeho fetišizace a adorace, které se právě povstalecká tendence dopouští.

Přicházíme s reportem z demonstrací z 5. a 6. května a také s několika obecnými poznámkami ke kritické situaci aktuálního hnutí v Řecku.

V době silného fiskálního terorismu, který se den za dnem zostřuje permanentním vyhrožováním státním bankrotem a „nutnými oběťmi“, byla proletářská odpověď v předvečer hlasování pro nová úsporná opatření v řeckém parlamentu impozantní. Pravděpodobně to byla největší dělnická demonstrace od pádu diktatury, dokonce větší než demonstrace v roce 2001, která vedla ke stažení plánované důchodové reformy. Odhadujeme, že v centru Atén bylo přes 200 tisíc demonstrantů a kolem 50 tisíc dalších ve zbytku země.

Stávky se konaly v téměř všech sektorech (re)produkčního procesu. Proletářský dav byl podobně jako ten v prosinci 2008 (který propaganda v mainstreamových médiích hanlivě označuje za „maskovanou mládež“) vybaven sekyrami, kladivy, molotovy, kameny, plynovými maskami a holemi. V některých chvílích sice lidé maskované militanty při pokusech o násilné útoky na budovy či při samotných útocích vypískali, obecně ale s touto různorodou, pestrobarevnou a naštvanou řekou demonstrantů souzněli. Hesla sahala od odmítání celého politického systém („Ať parlamentní bordel vyhoří“) přes patriotické „MMF táhni“ až po populistické „Zloději!“ nebo „Lid chce poslat lumpy do vězení“. Čím dál dominantnější jsou agresivní slogany směřující k politikům obecně.

Na demonstraci odborových svazů GSEE-ADEDY (odbory soukromého a veřejného sektoru) začali lidé proudit po tisících a když začal prezident GSEE mluvit, vypískali ho. Když se vedení GSEE pokusilo podobně jako 11. března jít oklikou, aby se vyhnulo shromážděné mase a dostalo se do čela, následovalo je tentokrát jen pár lidí…

Velká byla i demoška organizovaná PAME („Dělnická fronta“ Komunistické strany – v angličtině a němčině se pojem „Komunistická strana“ užívá pro stalinistické strany, zpravidla se ale pro její odlišení od skutečných komunistických organizací uvádí jen jako CP, resp. KP; užíváme český ekvivalent KS – pozn. překl.). Ta dorazila na náměstí Syntagma jako první. Jejich plán byl zůstat tam jen chvíli a opustit náměstí těsně předtím, než na něj dorazí hlavní, větší demonstrace. Členové PAME ale neodešli, zůstali na náměstí a skandovali hesla proti politikům. Podle čelní představitelky KS tam byli fašističtí provokatéři (obvinila stranu LAOS, která je směsí ultrapravicových rváčů a špíny nostalgicky vzpomínající na vojenskou juntu) nesoucí transparenty PAME a podněcující členy KS k útoku na parlament, čímž prý chtěli diskreditovat loajalitu strany ústavě!

Ačkoli je toto obvinění zčásti oprávněné, protože fašisté na místě viděni byli, pravda je – podle svědectví – že lídři KS měli problémy odvést své členy rychle z náměstí a zabránit jim ve skandování naštvaných hesel proti parlamentu. Možná je příliš odvážné nazývat to počínající neposlušností k železné vládě této monolitické strany, ale v takovéto dynamické době kdo ví…

Kolem 70 nebo i více fašistů stálo proti pořádkové jednotce a proklínalo politiky („Politici jsou zkurvysyni“), zpívali národní hymnu, dokonce na parlament hodili pár kamenů a možná měli marný záměr zabránit eskalaci násilí, brzy je však spolkla obrovská vlna demonstrantů přicházejících na náměstí.

Dav dělníků (elektrotechniků, pošťáků, zaměstnanců obecních samospráv atd.) se brzy začal pokoušet dostat se do budovy, najít ale místo, odkud by to šlo, se nepovedlo; všude na nádvoří a u vstupů do objektu stály stovky policistů ze zásahové jednotky. Další dav dělníků obou pohlaví a všeho věku stál proti policajtům u hrobu neznámého vojína, křičel na ně a hrozil jim.

Navzdory tomu, že zásahové policejní jednotky zahájily slzným plynem a rozbuškami masivní protiútok a že se pokoušely dav rozehnat, přicházely před parlament neustále nové bloky demonstrantů, zatímco se dal první blok, který policie zatlačila zpět, znovu dohromady v ulicích Panepistimiou a Syngrou Ave. Lidé začali rozbíjet vše, co jim přišlo pod ruku, a útočili na policejní jednotky shromážděné v přilehlých ulicích.

Ačkoli byla většina velkých budov v centru zabedněná roletami, na několik bank a státních budov se lidem podařilo zaútočit. K rozsáhlému ničení majetku došlo zvláště na Syngrou Ave. Policajti nedokázali proti této části militantů rychle reagovat, protože jejich prioritou byla ochrana parlamentu a evakuace ulic Panepistimiou a Stadiou, dvou hlavních tříd, po nichž se dav stále vracel. Hořela luxusní auta, daňový úřad a aténská prefektura a dokonce ještě hodiny po nepokojích vypadala celá oblast jako válečná zóna.

Boje trvaly skoro tři hodiny. Je nemožné zachytit vše, co se na ulicích dělo. Zmíníme jen jednu událost: učitelům a dalším dělníkům se podařilo obklíčit pár policajtů z jednotky D – nového útvaru zásahové policie na motorkách – a začali jim dávat nakládačku, zatímco policajti křičeli „Prosíme, ne, jsme taky dělníci!“.

Demonstranti zatlačení na ulici Panepistimiou se v blocích vraceli zpět před parlament, kde neustále probíhaly střety s policií. Dav se opět promísil a nehýbal. Dělník z obecní samosprávy ve středním věku nám s kamenem v ruce vyprávěl, jak moc mu tato situace připomíná první roky po pádu diktatury, když byl v roce 1980 na demonstraci k výročí povstání na Polytechnice, kde policie zabila dvacetiletou dělnici Kanellopoulou.

Vzápětí nám na mobily přišla ze zahraničních tiskových agentur strašlivá zpráva: Tři nebo čtyři lidé zemřeli ve vypálené bance!

K pokusům o vypálení bank došlo na různých místech, ve většině případů toho ale dav nechal, protože uvnitř byli zavření stávkokazi. Nakonec tak začala hořet jen budova Marfin Bank na ulici Stadiou. Jen několik minut před tragédií však zaměstnance banky nečastovali výkřiky typu „stávkokazi“ nějací „maskovaní chuligáni“, ale organizovaný blok stávkujících, který na ně hulákal, nadával jim a vyzýval je k opuštění budovy.

Vzhledem k velikosti a hutnosti demonstrace, vřavě a hluku je zřejmé, že určitá míra zmatku – v takových situacích běžná – umožňuje zjistit přesná fakta ohledně této tragické události jen obtížně. Zdá se, že blíže pravdě (vycházíme-li z fragmentů informací daných dohromady od očitých svědků) je, že v této konkrétní bance v samém centru Atén přinutil šéf v den generální stávky asi dvacet úředníků pracovat, kvůli „své ochraně“ byli zamčeni a tři z nich se nakonec udusili.

Nejdříve vletěl molotov přes rozbitou okenní tabuli do přízemí, avšak když se na balkonu znovu objevilo několik bankovních úředníků, někteří demonstranti na ně volali, ať jdou pryč, a pokoušeli se oheň uhasit. Co se ale dělo dál a jak se v mžiku celá budova ocitla v plamenech, zůstává nejasné.

O děsivé sérii následujících událostí, kdy se demonstranti snažili lidem uvězněným uvnitř pomoci, kdy hasičům trvalo příliš dlouho, než zaměstnance banky vytáhli ven, bylo zřejmě informací dost, stejně jako bylo hodně obrázků smějícího se bankéře-miliardáře, na něhož útočí naštvaný dav. Premiér zprávu zanedlouho oznámil v parlamentu, odsoudil „politickou nezodpovědnost“ těch, kteří odporují úsporným opatřením a „vedou lidi na smrt“, zatímco vládní „záchranná opatření“ naopak „pomáhají životu“.

Zvrat se podařil. Brzy následovala masivní operace zásahové policie: dav rozprášila a zahnala, celé centrum až do noci uzavřela kordonem. Policie zároveň oblehla libertinskou enklávu Exarchia, vnikla do anarchistického squatu a zatkla mnoho lidí, razie, ničení a zatýkání proběhly také v ubytovnách imigrantů, nad městem visel kouř, stejně jako nemizel pocit hořkosti a otupění…

Naplno se důsledky projevily dalšího dne: Na tragických úmrtích začali vydělávat mediální supi, představovali ji jako „osobní tragédii“ oddělenou od obecného kontextu (pouhá lidská těla odříznutá od svých sociálních vztahů), některé média zašla až k volání po kriminalizaci odporu a protestu. Tím, že se změnilo téma diskuse a konfliktu, získala vláda čas, odbory se zase cítily osvobozeny od povinnosti svolat stávku na den, kdy byla nová úsporná opatření schválena.

Avšak i v této všeobecné atmosféře strachu, zklamání a zmrazení dynamiky se pár tisíc lidí sešlo večer před parlamentem na shromáždění svolaném odbory a levicovými organizacemi. Stále tu byla naštvanost, zvedaly se zatnuté pěsti, na policajty letělo pár flašek s vodou a dělobuchů, zněla hesla proti parlamentu a policii. Stará žena prosila lidi, aby skandovali „Donuťme je (politiky) vypadnout“, nějaký kluk se vyčůral do lahve a hodil ji na policajty, antiautoritářů bylo k vidění jen málo, a když se začalo stmívat a odbory a většina organizací zmizela, lidé, docela obyčejní všední lidé s holýma rukama, pryč nešli.

Pořádkové jednotky na ně zuřivě zaútočily, vytlačovaly je pryč, šlapaly po nich na schodech náměstí Syntagma, staří i mladí lidé propadali panice, ale zároveň přetrvávala naštvanost, a tak je policajti rozprášili do přilehlých ulic. Vše bylo zase v pořádku. V očích těch lidí ale nebyl jen strach; viditelná byla i nenávist. Je jisté, že se vrátí.

Několik dalších postřehů

1. Zátahy proti anarchistům a antiautoritářům už probíhají a stanou se ještě palčivějšími. Stát kriminalizoval celé sociálně-politické prostředí sahající až k rozličným levicovým organizacím vždy a dnes, po útoku, který si vybral oběti na životech a který k takové praxi vytvořil skvělé podmínky, to bude dělat tím víc. Jenže obviňování anarchistů nezabrání statisícům demonstrujících a ještě většímu počtu těch, kteří zůstali pasivní, ale znepokojení, aby na „záchranný balíček“ Mezinárodního měnového fondu, který jim vláda nabízí, zapomněli. Šikana našeho milieu lidem dluhy nezaplatí, ani jim nezajistí budoucnost, která zůstává bezútěšná. Vláda bude brzy muset obvinit odpor obecně a k tomu se už, jak ukázaly jasně události z 6. května, uchýlila.
2. Budeme svědky snahy státu „svalit vinu“ na konkrétní politiky, aby se usmířil „obecný pocit“, který se dá lehce přeměnit v „žízeň po krvi“. Aby se rozbouřené moře uklidnilo, mohou být některé nejkřiklavější případy „korupce“ potrestány a někteří politikové obětováni.
3. Ve spektáklu vzájemného obviňování se slýcháme od KS nebo LAOS o „ústavní deviaci“, které odhaluje narůstající strach vládnoucí třídy z prohloubení politické krize, krize legitimity. Recyklují se různé scénáře (jako podnikatelská strana nebo režim podobný juntě), které zrcadlí opravdový strach z proletářského povstání, které jsou ale v důsledku používány k odvrácení pozornosti od ulice směrem k centrálnímu politickému jevišti a k banální otázce „Kdo bude představovat řešení?“ namísto otázky „Co je ‘řešením’?“.
4. Nyní se ovšem podívejme na důležitější záležitosti. Je zjevné, že už začala hra, v níž jde o to přeměnit dominantní strach/vinu za dluh ve strach/vinu za odpor a (násilné) povstání proti teroru dluhu. Pokud bude třídní boj eskalovat, mohou podmínky vypadat stále více jako skutečná občanská válka. Otázka násilí se už stala centrální. Stejně jako hodnotíme státní násilí, musíme hodnotit i proletářské násilí: hnutí musí řešit legitimitu povstaleckého násilí a jeho náplň v praktickém smyslu.

   Pokud jde o anarchistické, antiautoritářské prostředí samotné a jeho dominantní, povstaleckou (insurekcionistickou) tendenci, je jeho tradice fetišizace a machistického oslavování násilí příliš dlouhá a důsledná na to, abychom teď vůči ní zůstali neteční.

   Po dlouhá léta bylo propagováno násilí jako cíl sám o sobě ve všech svých variantách (včetně skutečného ozbrojeného boje) a nyní, zvláště po prosincové vzpouře, vidíme jistý stupeň nihilistického rozkladu (odkazovali jsme na to v našem textu The Rebellious Passage), který přesahuje milieu samotné. Na periferii tohoto milieu, na jeho okrajích můžeme vidět rostoucí počet mladých lidí, kteří sahají k nihilistickému násilí bez hranic (které je okázale zahaleno v hávu „prosincového nihilismu“) a k „destrukci“, i když by měla být namířena rovněž proti variabilnímu kapitálu (stávkokazům, „maloburžoazním živlům“, „zákona dbalým občanům“).

   Tato degenerace vycházející z rebelie a jejích limitů, stejně jako z krize samotné, je očividná. Jisté odsouzení takového chování se v milieu už objevilo (některé anarchistické skupiny mluví o těchto lidech jako o „polovládních výtržnících“) a je dobře možné, že se organizovaní anarchisti a antiautoritáři (ve skupinách nebo na squatech) pokusí tuto tendenci politicky i prakticky izolovat. Situace je nicméně komplikovanější a převyšuje teoretické a praktické možnosti (sebe)kritiky tohoto milieu.

   Ohlížíme-li se nazpátek, vidíme, že se takové tragické incidenty mohly se všemi následky snadno odehrát už během prosincových nepokojů: zabránila jim nejen náhoda (jako když nevybuchla čerpací stanice vedle zapálených budov v neděli 7. Prosince; podobně hrál roli fakt, že se ty nejnásilnější akce odehrávaly v noci, kdy byly budovy prázdné), ale i vytvoření (ačkoliv omezené) proletářského veřejného prostoru a bojujících komunit, které našly své vyjádření nejen v násilí, ale i ve vlastním obsahu, diskursu a jiných způsobech komunikace. Právě tyto již existující komunity (studenti, fotbaloví chuligáni, imigranti, anarchisté) se sami skrze vlastní rebelii přeměnily v komunity boje, které daly násilí smysluplné místo. Vyrostou takové komunity i teď, kdy se věcí už neúčastní jen proletářská minorita? Uvidíme praktický způsob sebeorganizace na pracovišti, v sousedstvích nebo na ulicích, který by určil formu a obsah boje a dal tak násilí osvobozující perspektivu?

Jsou to nelehké otázky, které jsou navíc pokládány v těžkých časech. Odpovědi na ně budeme muset nalézt v boji.

TPTG
9. května 2010

Zásadový a autoritativní, ale laskavý a přátelský, tak znal Billa každý. Nebyl militantem, který by si navlékal a svlékal politický kabát podle toho, co se hodí.

První okamžik svého života militanta – roztržku s Komunistickou stranou Francie (PCF) a stalinismem – si prožil na vlastní kůži a se všemi dopady, které to mělo na jeho každodenní život: politická roztržka šla ruku v ruce s roztržkou s jeho rodinou, jeho milieu, nejbližším prostředím, s čtvrtí, v níž žil, a to v době, kdy měla PCF na pařížských „rudých předměstích“ stále hegemonii.

K odplatě se dostane, když jako organizátor zahájí ve čtvrtek 16. května 1968 se skupinou mladých dělníků proti stalinistům stávku v továrně Alsthom. A když je oddělení továrny, v němž pracuje, v roce 1973 zrušeno, navrhuje svým kolegům: „Když nás šéf už nepotřebuje, pak nás musí draze vyplatit!“

Se stejnou perspektivou a tímtéž přístupem vedl svůj doživotní boj proti odborům, a to jak mimo ně, tak na úrovni členské základny, a za autonomní organizaci dělníků.

V letech 1973 až 2000 pracoval v Renaultu, kde věnoval všechnu svou energii řadě konfliktů, které vedl v první linii: počínaje stávkou v lisovně v roce 1978 až po stávku na jaře 1995.

Velké cti se mu dostane 9. května 1979, když budou mít odbory CGT z Renault-Flins potřebu vydat leták, v němž zaútočí na něj osobně a budou jej pomlouvat, mezi jiným, jako „spojence šéfů“, jako „údajného dělníka“, „někdejšího místopředsedu odborů UNEF z roku 1968“…¹ úplný výčet všech lží by byl dlouhý.

Jeho rozchod s Lutte Ouvrière (LO, Dělnický boj),² organizací, jíž dal sedmatřicet let života militanta, byl delší, pozvolnější, snad méně bolestný. Opustil ji, vyrovnaný, v září roku 2000.

Když na podzim téhož roku vstoupil do naší skupiny, varovali jsme jej, že v malé organizaci, jako je naše, nemůže doufat ve velké úspěchy, že spíš lze očekávat nepochopení, izolaci. Odpověděl nám: „S Voix Ouvrière (Dělnický hlas) jsem začal, když nás bylo třicet, a nestarám se o to, zda u třicetičlenné skupiny zase skončím. Jde o to, co člověk hájí.”

Co však neunesl, byla skutečnost, že mu vedení LO 16. února 2002 zabránilo, na tomtéž místě, kde stojíme nyní, v účasti na pohřbu Pierre Boise, který byl Billovi, v jeho prvních letech v LO, učitelem a s nímž ho od té doby pojilo vzájemné přátelství a respekt.

Skončit bych však chtěl pozitivněji, ne u sektářských podlostí.

V květnu roku 2008, zatímco čelil prvním útokům rakoviny, navštívil s Michelem Německo a Česko a Slovensko, aby na prezentacích mluvil o květnu 1968. Na poslední z těchto akcí, poblíž Zlína, se mu dostalo od publika, které čítalo na čtyřicet mladých lidí, z nichž nejstarším nebylo 35 let, několikrát potlesku.

Seděl v křesle (trpěl bolestmi) a vrčel si pod vousy, jak to uměl jen on: „Tihle betteraviers³ musejí být úplně pitomí, když tleskají troubovi, jako jsem já.“

Když se ale jemu a Michelovi dostalo na konci více než pětihodinového mítinku potlesku ve stoje, byl hrdý. Nejen kvůli tomu, že se mu dostalo uznání jako tomu, kdo bojoval v šedesátých letech proti stalinismu a kdo stál na straně proletářské autonomie i v roce 2008, ale hlavně kvůli tomu, že publiku předal svou zkušenost. Zkušenost, kterou během diskuse shrnul slovy: „Když začíná jednat dělnická třída jako taková, je její síla obrovská.“

A tuhle tvou zkušenost si, Danieli, spolu s mnoha jinými věcmi, které jsi nám dal, uchováme navždy.

A až si budeme připíjet na Tvou památku, budeme volat: „Dionýsos!“

2 Trockistická organizace, jejíž kořeny sahají k malé skupině, která hrála spolu s revolučními syndikalisty důležitou roli ve stávce v Renaultu v roce 1947. V roce 1956 vznikla pod názvem Voix Ouvrière z iniciativy militanta Pierra Boise a Roberta Barcii, na Lutte Ouvrière se přejmenovala poté, co byla státem zakázána za svou účast na hnutí roku 1968. Soustředila se na boj na pracovištích, proti odborům stavěla stávkové výbory, degenerovala však do odborářství, demokratismu, oportunismu a je standardní krajně levicovou stranou orientovanou na volby. (pozn. překl.)

3 “Betteraviers” – pěstitelé řepy. Pro Billa, jehož rodina pocházela z Picardie, jedné z hlavních pěstitelských oblastí, bylo tohle oslovení jak přátelské (v osobní rovině), tak kritické (ve vztahu k rolnictvu jako takovému). Toho dne to myslel samozřejmě jen přátelsky. (pozn. překl.)

Na druhou stranu se z něj dovíme jen málo o dění na pracovištích a pozastavit se je na místě i u úvodního náčrtku pojetí současné krize (její vysvětlení nadměrnou akumulací je přespříliš vágní a prohlášení o permanentní krizi trvající 35 let zase katastrofické).

Přesto je text napsaný ve víru událostí přínosným pohledem na situaci v Řecku. Nejen kvůli otázkám, které vyvolává (Jak velký je vliv PASOK? Proč se do únorových akcí zapojilo tak nízké procento zaměstnanců veřejného sektoru? Konala se před demonstracemi shromáždění na pracovištích? Otevírá rozpor mezi tím, že odbory na jedné straně organizují protesty proti vládním opatřením a na straně druhé dělají, co jen mohou, proti odporu, reálný prostor pro jinou dynamiku? Do jaké míry je schopna stalinistická strana být reprezentantem dělníků na pracovištích? V jakých sektorech? Jaký je background a v jakých sektorech působí menší nově vzniklé odbory členské základy, o nichž se v textu píše?); třebaže je kondice české ekonomiky a hospodaření státu nesrovnatelná s řeckou, mohou být úsporná opatření i naší realitou (a to nejen v případě úspěchu ODS či hard core obránců těch nejčistších zájmů kapitálu TOP 09, řecká vládnoucí sociální demokracie ukazuje, že rozdíly v politické orientaci jsou, jde-li o potřeby ekonomiky, věcí daleko marginálnější, než se strany snaží v konkurenčním prostředí politického trhu svým zákazníkům namluvit).  (KPK)

V dobách krize, jako je ta současná z nadměrné akumulace, používají kapitalisté politiku „veřejného zadlužení“ s cílem vytvořit nové metody intenzivnějšího vykořisťování. Zatímco se v době kapitalistického boomu zvyšuje soukromé zadlužení, vyznačují se recese zvyšováním „veřejného dluhu“. Soukromé investice do státních dluhopisů zajišťují zisky, které jsou prostřednictvím přímých a nepřímých daní vytahovány z kapes dělníků za účelem splácení úroků a v konečném důsledku vedou k posílení bankovního sektoru kapitálu. V kontrastu s obvyklým tvrzením proto „veřejný dluh“ poskytuje pomoc soukromému kapitálu a v tomto ohledu by se měl započítávat do jeho zisků.

V posledních 20 letech se navíc „veřejné zadlužení“ ve 20 z 27 zemí EU ztrojnásobilo kvůli masivním výdajům na pomoc finančnímu sektoru. Jsou to peníze, které nebyly poskytnuty prostřednictvím úvěrů (nebankovnímu) soukromému kapitálu na produktivní investice. Veřejné půjčky se poskytovaly a jsou stále poskytovány za podmínek, které dalece překonávají průměrnou míru zisku. Investice do státních dluhopisů jsou tak mnohem výnosnější než investice do vytvoření výrobních jednotek, a to tím spíše, že těmto investicím nehrozí nebezpečí třídního boje v místě výroby.

Světová hospodářská recese posledních let, která je nejnovějším projevem permanentní krize reprodukce globálního kapitálu uplynulých 35 let – krize přerušované jen přechodnými oživeními – nevyhnutelně zasáhla také domácí (řeckou) akumulaci kapitálu. Kromě dopadů, které měla na řecký kapitál, zvláště na námořní přepravu a turistiku, omezená globální ekonomická aktivita, vyšla najevo také permanentní krize vykořisťovatelnosti a disciplinace proletariátu.

Od poloviny 90. let do poloviny roku 2000 se kapitálu v Řecku sice dařilo zvyšovat míru vykořisťování a ziskovost, v posledních letech ale jeho rentabilita neustále klesá, protože se ve vztahu ke mzdám snižuje produktivita. Ziskovost se začala snižovat v roce 2006, v prvním pololetí 2009 potom nastal její kolaps, když se kvůli světové recesi meziročně propadla o 51,5 procenta. Propad tržeb a výnosnosti soukromých podniků vedl vzápětí kvůli rostoucím potížím soukromých firem se získáváním bankovních úvěrů k významnému omezení investic. Přímý zásah navíc dostaly i banky, protože jim dramaticky klesly zisky kvůli nárůstu ztráty z pozdě splácených nebo dokonce nesplácených úvěrů. Obecně pak banky navíc kvůli globální finanční krizi sužuje problém likvidity.

Stát v této situaci samozřejmě nezůstal pasivní. Chvatně řešil problémy, které se s krizí objevily. Akumulaci kapitálu se v roce 2009 snažil pomoci zvýšením státních výdajů o 10,9 procenta. Hrubému domácímu produktu tím pomohl o 1,7 procenta. Současně stát bankám poskytl kvůli udržení rentability finance ve výši 28 miliard eur, což je částka odpovídající 11,5 procenta hrubého domácího produktu. V této politice bude pokračovat vláda PASOK, která dodatečně poskytne ještě dalších 10 miliard eur. Veřejné výdaje se kromě toho zvýšily i z dalších důvodů, například kvůli výplatě podpor v nezaměstnanosti. Zvýšil se totiž počet dělníků bez práce, zatímco příjmy z daní a sociálního pojištění snížila recese, což znamená pokles hrubého domácího produktu (na snížení těchto příjmů se ale navíc podepsala také stále menší míra zdanění zisků za posledních 20 let). Nepřekvapilo proto, že veřejný deficit strmě narostl a zvýšilo se zadlužení (deficit vzrostl na 12,5 procenta z hrubého domácího produktu, zadlužení na 112,6 procenta).

Finanční instituce se od roku 2008 rozhodly investovat hlavně do státních dluhopisů, jejichž objem se všude násobil v souvislosti s politikou států celého světa na záchranu bank. Po krizi státního dluhu v Dubaji v říjnu 2009 a neschopnosti úvěrových ratingových agentur tuto událost předpovědět začaly tyto agentury zuřivě snižovat hodnocení řeckých státních dluhopisů a zvyšovat podíl finančního instrumentu s názvem Credit Default Swaps (CDS). Fakt, že se Evropská centrální banka chystá od začátku roku 2011 zvýšit minimální úvěrový rating pro způsobilost vládních dluhopisů zajišťovat obstarávání likvidity, povzbudil finanční instituce držící řecké vládní dluhopisy k tomu, prodávat pod cenou. To urychlilo „dluhovou krizi“ a zvýšilo úroky, což vzápětí zvýšilo náklady na splácení dluhu. Rostou tedy veřejné výdaje na splácení úroků, stejně jako se zhoršují předpovědi vývoje veřejného deficitu.

V atmosféře fiskálního terorismu, kterou média vyvolávají už několik měsíců, byl v Řecku v rámci úsilí mezinárodního kapitálu a řeckého státu proměnit zemi v laboratoř nové šokové politiky vyhlášen stav nouze. Obrovské „veřejné zadlužení“ a „bezprostředně hrozící státní bankrot“ jsou hesla využívaná jako efektivní nástroj pro terorizaci a disciplinaci proletariátu, ospravedlnění snižování přímých a nepřímých mezd a sešněrování očekávání a požadavků dělnické třídy, a to vše ukázkově neoliberálním způsobem mezinárodních rozměrů.

Mobilizace byly spíše vlažné a rozhodně neodpovídají kritické situaci a tvrdosti úsporných opatření. Panuje všeobecný pocit bezmoci a paralýzy, ale také vzteku, který stále nenachází odpovídající ventil. Šoková politika prosazovaná vládou PASOK (zkratka pro Panhelénské socialistické hnutí neboli řeckou sociální demokracii) se setkává se skutečnou nespokojeností (jde o snižování mezd a benefitů, zvyšování přímých a nepřímých daní, prodlužování věku ochodu do důchodu, intenzivnější policejní kontrolu atd.). Naštvanost je zřejmá v každodenních rozhovorech na pracovištích, avšak tváří v tvář diktatuře ekonomiky a všemocnosti „trhu“ převažuje napjaté ticho. Podle očekávání se v takovémto období stala jedním z nejoblíbenějších nástrojů vlády mantra „národní jednoty“, zatím ale nedosáhla nebezpečných rozměrů.

Odborové konfederace GSEE (zastřešuje odbory v soukromém sektoru) a ADEDY (podobná organizace ve veřejné sféře) jsou zcela pod kontrolou socialistické vlády a dělají vše pro to, aby se skutečnému odporu proti poslední ofenzívě vyhnuly. S ohledem na téměř letargické chování spodních článků hierarchie odborových kádrů socialistické strany, kteří na pracovištích získávají stále většinu hlasů, je v současnosti spíše nepravděpodobné, že by krize a tlak členské základny nějak zásadně změnil strukturu a funkci těchto dinosauřích uskupení.

10. února svolala konfederace ADEDY první stávku, která ale měla ve veřejném sektoru spíše jen slabou účast. Níže se pokusíme popsat demonstraci v Aténách 24. února, kdy byla ze strany ADEDY a GSEE svolána první generální stávka proti úsporným opatřením. Odhad stávkujících zaměstnanců činí 2 až 2,5 milionu lidí. V některých sektorech (přístavy, loděnice, ropné rafinérie, stavebnictví, banky a podniky veřejných služeb) se účast pohybovala kolem 70 až 100 procent. Ve veřejném sektoru (školství, zdravotnictví, veřejné služby a ministerstva, pošta) byla účast nižší, pohybovala se mezi 20 až 50 procenty.

Silně se liší odhady množství lidí, kteří se během stávky účastnili demonstrací. Policejní odhad je 4 tisíce účastníků, podle některých médií jich bylo 100 tisíc, další zdroje mluví o 9 až 30 tisících demonstrujících. Jako účastníci demonstrace můžeme říci, že realistický odhad je přibližně 40 tisíc lidí v ulicích.

Tato demonstrace měla dva hlavní znaky. Prvním byla pozoruhodná účast mnoha imigrantů; a to nejen „pod komandem“ levicových organizací, bylo je možné vidět rozptýlené po celé délce demonstrace. Je třeba říci, že jejich účast aktuálně souvisí s novým zákonem o „občanství imigrantů“, který je rozděluje na těch několik málo, kteří přicházejí do úvahy pro získání občanství, a na zbylé tisíce lidí odsouzené k životu v ilegalitě.

Druhým hlavním znakem demonstrace byly pouliční boje mezi pořádkovou policií a protestujícími, kteří nepocházeli jen z antiautoritářsko-anarchistického prostředí. V mnoha případech došlo k bojům zblízka, protože policie dostala od socialistické vlády příkaz používat méně slzný plyn. Docházelo k rozbíjení bankovních výkladů, rabování obchodů (knihkupectví, obchodních domů, supermarketů a kaváren), což i přesto, že se toto jednání všeobecně nerozšířilo, udalo demonstraci bezesporu zcela jiný tón, než který bylo zatím možné od obvyklých GSEE-ADEDY stávkových shromáždění očekávat. Tuto změnu atmosféry může dobře ilustrovat jeden incident na konci demonstrace: Když protestující pochodovali dolů ulicí Panepistimiou, kde začíná luxusní čtvrť Kolonaki, uviděli v Zonaru, tradičně buržoazní a velmi drahé kavárně, jak vystrojení a naškrobení hosté popíjejí šampaňské (!) a užívají si svých drahých nápojů. Rozlícený dav vtrhl do kavárny, rozbil její výkladní tabule a vzápětí se v něm rozdávaly koláče už za mnohem dostupnější cenu.

Podle našeho názoru to ukazuje na velký vliv revolty z prosince 2008 na charakter současných protestů. Na demonstraci panoval všeobecný souhlas s násilím proti policajtům a kapitalistickým institucím, jako jsou banky a obchody. Objevilo se hodně případů, kdy demonstranti napadli policajty, aby jim zabránili zadržet „trouble-makery“. Samozřejmě nechybělo levicové volání po „nenásilném protestu“, v očích většiny proletářů už ale postrádalo smysl.

Bylo cítit všeobecnou radost z toho, že se tím, že se dal průchod naštvanosti proti policajtům, vyjádřil hněv proti současnému náporu, jemuž pracující čelí. V tomto smyslu fungovala stávka a demonstrace jako mocné antidepresivum, i když s jen dočasným účinkem.

Nakonec bychom měli zmínit spektakulární tah řecké KS (Komunistické strany podle názvu, stalinistické podle její skutečné politiky – pozn. překl.), respektive její dělnické fronty PAME (Všedělnická militantní fronta – pozn. překl.) v předvečer stávky: Brzy ráno obsadili burzu se surrealistickým a dost nesrozumitelným transparentem v angličtině: „Krizi platí plutokracie“. Podle jejich vlastních slov bylo jejich záměrem „ukázat inspektorům Evropské komise, Evropské centrální banky a Mezinárodního měnového fondu, kde jsou peníze“ – jako by to dotyční nevěděli sami! Fungování burzy se přesunulo do jiné budovy a protestující po 14.00 blokádu ukončili. K praktikám KS a k jejímu vlivu se v reportu ještě vrátíme.

Třetího března socialistická vláda oznámila nová opatření na „záchranu země“ včetně třicetiprocentního snížení 13. a 14. platů zaměstnanců ve veřejném sektoru, snížení příplatků o 12 procent, zvýšení daní z benzínu, alkoholu a tabáku, stejně jako škrtů ve výdajích na školství a zdravotnictví. První reakce přišla od PAME. Následujícího dne vystupňovala své krátké spektakulární mise, tentokrát okupací ministerstva financí a několika televizních stanic v provinčních městech, a svolala jako první na odpoledne 4. března demonstrace v Aténách a několika dalších městech. Někteří levicoví odboráři a levicové organizace, k nimž se připojily odbory středoškolských učitelů a ADEDY, svolali samostatnou demonstraci v Aténách. Vzhledem k tomu, že se o shromáždění vědělo jen krátce před jeho začátkem, a s ohledem na všeobecný pocit bezmoci procházelo hlavními ulicemi Atén tak trochu jako bez života kolem 10 tisícovek lidí. Hned den nato už se ale věci měly trochu jinak.

Iniciativy ke svolání stávky na 5. března se opět chopila KS: vyhlásila na tento den „generální stávku“ a demonstraci. S tříhodinovým zastavením práce se následně přihlásily odbory ADEDY a GSEE, zatímco další odbory (obě organizace učitelů základních a středních škol, odbory ve veřejné dopravě) ohlásily celodenní stávku. Na demonstraci PAME se sešlo kolem 10 tisíců lidí a skončila dříve, než začalo další shromáždění. Na něm byli více vidět antiautoritáři a mladší lidé a na náměstí Syntagma vedle parlamentu, kde se sešlo, zatímco uvnitř se socialistická strana chystala hlasovat pro nová opatření, panovala od začátku napjatá atmosféra.

Jen krátce poté, co šéf GSEE Panagopoulos udělal tu chybu, že se pokusil mluvit k davu, na něm přistál první jogurt, potom na něj letěla voda a kafe a nakonec dostal pěstí. Překvapující bylo, že útoky přišly z různých směrů. Tomu, aby mnohačetný dav (v němž měli většinu antiautoritáři a levice) prakticky vyjádřil nenávist vůči jeho osobě a tomu, co symbolizuje, nebyla jeho banda schopna zabránit. Byl štván a bit celou cestu ke vstupu do parlamentu, kde ho vzala pod ochranu zásahová policie. Naštvaný dav se utábořil přímo pod budovou. Folklórní stráže okamžitě zmizely a rozpoutaly se potyčky mezi rozzuřenými lidmi a zásahovými jednotkami. Poté se rozhodli udělat svůj vlastní spektakulární manévr poslanci koalice SYRIZA (koalice radikální levice – pozn. překl.), kteří před vchodem rozvinuli transparent s Bretonovým citátem „Odpovědí je lidská bytost, ať už je otázka jakákoli“ – větou, z níž se antihumanističtí althusseriánští intelektuálové patřící k SYRIZE mohou cítit nesví, ačkoli ji je možné číst v duchu SYRIZY také čistě sociálně demokraticky jako “Lidé místo zisků”, což je v současnosti nejoblíbenějším heslem této koalice. Když se Glezos, 88letý člen SYRIZY a symbol národního odporu proti nacistické okupaci, pokusil zabránit zásahové policii v zatčení jednoho mladíka, dostal nakládačku a zásah slzným plynem přímo do obličeje. Následně se boj s policií rozšířil na všechny strany. Přes 300 lidí (většinou antiautoritářů, ale i dalších) ji zasypalo kameny, zbytek lidí křičel a nadával až do té doby, než policie podnikla protiútok, kterým se pokusila dav rozprášit. Osvěžující incident nastal, když se pár lidí zmocnilo mikrofonu odborové konfederace a skandovalo hesla proti námezdnímu otroctví a policajtům. V oblacích slzného plynu to bylo slyšet po celém náměstí. Mezitím vůdce SYRIZY Tsipras pospíchal do parlamentu informovat své kolegy poslance, kteří právě odsouhlasili nová opatření, o útoku na Panagopoulose, aby ho co nejenergičtěji odsoudili.

Demoška se potom pustila na pochod směrem k ministerstvu práce, což hodně demonstrantů kritizovalo jako pokus části odborářů uvolnit napětí u parlamentu. Pochod měl ale pořád atmosféru, takže když demo dorazilo k budově Státní rady, někteří protestující zaútočili na zásahové jednotky, které budovu hlídaly. Brzy po nich začal obrovský dav házet kameny a různé předměty, čímž je zahnal dovnitř budovy. Jeden policajt ale neutekl, byl zajat a rozzuření lidé ho skoro zlynčovali, protože podpůrným zásahovým jednotkám bránili v příchodu na scénu nedaleko shromáždění propuštění pracující Olympic Airways. Incident ukazuje jak na to, že vyostřenému násilí přitakali dokonce i lidé, kteří by za jiných okolností jednali jinak, tak na rostoucí nenávist vůči policii, která byla zejména v těchto dnech realitou. Zaměstnanci Olympic Airways obsadili krátce po oznámení nových opatření budovu ministerstva financí v nedaleké ulici Panepistimiou a až do 12. března blokovali dopravu auty a popelnicemi. Demoška zamířila k ministerstvu práce, které však již mezitím bylo, s příchodem prvních demonstrantů, evakuováno. Policajtů přibývalo, objevilo se pár případů demolování (banky, velká knihkupectví a obchodní centra). Demonstrace později skončila na Propylea.

Ačkoliv se vláda snaží svalit odpovědnost za mobilizace na „extrémisty“ z levicových stran, je třeba říci, že SYRIZA má na pracovištích jen malý vliv (kromě odborů středoškolských učitelů). Ideologie a praxe stalinoidní KS si však na druhé straně zaslouží podrobnější rozbor.

Současné dění představuje pro aktivity KS ideální terén, protože vládní a mediální propaganda kolem údajného uvalení tvrdých opatření ze strany EU, mezinárodních trhů a spekulantů je zdánlivě v souladu s její rétorikou o „vystoupení z EU“ a „odporu proti monopolům a velkému kapitálu“, kterou s náboženským zanícením opakuje od 80. let. Coby jeden z hlavních politických reprezentantů dělnické třídy (jako třídy kapitalistického výrobního způsobu a komunikace) uvnitř řeckého státu a jeho institucí hlásá KS zřízení nacionalistického „lidového“ hospodářství, v němž bude dělnická třída požívat předností sociálně-demokratického kapitalismu s příchutí stalinismu. Akce KS ve skutečnosti zajišťují, že boje zůstanou uzavřené v mantinelech kapitalistických institucí, a to navíc těch nejvíce fetišizovaných – voleb a parlamentu, protože pro KS představuje hlas pro stranu a vstoupení do jejích řad vyvrcholení třídního boje.

Hlavním znakem aktivismu KS zůstává úplná separace mobilizací jejího odborového orgánu (PAME) od ostatních bojujících proletářů. Demonstrace svolávané PAME a KS se nikdy nespojují s demonstracemi svolávanými jinými dělnickými odbory a studentskými organizacemi. Ačkoli kvůli jejich zcela uzavřenému způsobu fungování přesně nevíme, co se uvnitř aparátu KS a PAME v současnosti odehrává, naše zkušenost z odborových shromáždění ukazuje, že nad svou členskou základnou uplatňují totální kontrolu. Víme určitě, že o akcích rozhoduje stranické vedení bez stopy participace řadových členů, což je důvod, proč je v současnosti bývalých členů KS více než těch aktivních.

Je nutné přiznat, že úroveň třídní aktivity je nízká: Neprobíhají dlouhodobé stávky organizované současně v mnoha sektorech ani každodenní militantní demonstrace. V tomto kontextu vypadají aktivity PAME (okupace veřejných budov, jako je ministerstvo hospodářství a burza, masivní demonstrace a manifestace – praxe, která pro KS nebyla neobvyklá přinejmenším od poloviny tohoto desetiletí) působivě, zvláště když se jim podařilo vyzvat ke stávce nebo demonstraci jako první a donutit odbory GSEE a ADEDY, aby se připojily. Je možné, že se za touto strategií skrývá plán na rozštěpení GSEE a ADEDY a na vytvoření třetí „nezávislé“ odborové konfederace. Je jasné, že pokud se situace vymkne z rukou a půjde nad rámec každotýdenních čtyřiadvacetihodinových stávek, tedy jestliže propuknou dlouhodobé stávky doprovázené permanentní proletářskou přítomností a militantní aktivitou na ulicích, KS opět zaujme policejní roli a bude stávky, které nebude mít pod kontrolou, podkopávat, bude odvolávat své členy z ulic a pokoušet se o násilné potlačení každé radikální aktivity. To byla konec konců její standardní praxe od pádu diktatury a přesně to samé dělala i během revolty v prosinci 2008.

Co se týče malých odborů členské základny, kterých v posledních letech přibylo, ať už jsou levicové nebo anarchistické, jsou příliš slabé na to, aby byly kromě svých politicky spřízněných členů schopny mobilizovat dělníky obecně. Jejich militantní akce (blokády firem, účast na demonstracích) spočívají většinou na aktivní participaci antiautoritářů, kteří k nim nepatří.

Pátého března učinily odbory GSEE a ADEDY další pokus o získání alespoň špetky legitimity a svolaly na čtvrtek 11. března novou čtyřiadvacetihodinovou stávku jako odpověď na všeobecnou, ale stále pasivní nespokojenost s oznámenými úspornými opatřeními. O účasti na stávce nejsou dostupná žádná jistá čísla, můžeme však bezpečně říci, že byla vyšší než v předchozí stávce (GSEE tvrdí, že účast dosáhla 90 procent). To prokázala i demonstrace, která byla téměř dvakrát tak větší než demoška z 24. února. Podle našich odhadů se obou demonstrací PAME a GSEE-ADEDY (PAME pořádala v souladu se svou standardní praxí oddělenou demonstraci) zúčastnilo kolem 100 tisíc lidí, i když média odhadují číslo na 20 až 25 tisíc účastníků. Mírně odlišná byla také kompozice davu, v němž bylo více vysokoškolských studentů, pár středoškoláků a více mladých dělníků, zatímco imigranti tentokrát chyběli. Demonstrace GSEE-ADEDY se zúčastnil také velký počet demonstrantů z téměř celého antiautoritářského prostředí, rozptýlil se však po celé šířce shromáždění.

Dalším rozdílným rysem demonstrace byla odlišná, podstatně ofenzivnější taktika policie. Více než 5 tisíc policajtů se pokoušelo zabránit eskalaci proletářského násilí těsným sledováním demonstrace podél obou jejích stran. Svého cíle do určité míry dosáhli, protože pouliční boje podporovalo či se střetů s policií aktivně účastnilo relativně méně lidí z těch, kdo nepocházeli z anarchisticko-antiautoritářského prostředí, než na předchozí akci. To také může souviset s širší (a proto konzervativnější) kompozicí demonstrantů, z nichž většina takovéto zkušenosti nemá. Přesto během demonstrace docházelo na různých místech k řadě střetů s policií, které trvaly až do jejího konce, po němž se rozšířily okolo celé Exarchie, kam mnozí demonstranti v souladu s „tradicí“ při takových příležitostech zamířili.

Dále je nutné poznamenat, že vedení odborových konfederací tentokrát nejen otevřeně spolupracovala s policií, ale pořádkovým jednotkám dokonce dala konkrétní příkaz zastavit demonstrující na třídě Patision, aby vedení konfederací mohla být v čele demonstrace a předejít možným konfliktům s členskou základnou a opakování konfliktů z posledního pátku, poté co je lidé po zásluze (aktivně) vypískali. Aby policie vedení GSEE a ADEDY pomohla dostat se do čela shromáždění, zastavila a následně zaútočila na první řady demonstrace, v nichž byly bloky několika levicových odborových organizací z pracovišť. Koordinační výbor těch samých základních odborových organizací a dalších levicových odborářů (jako je například odborářská skupina z OTE, bývalého veřejného telekomunikačního podniku) ale přesto tento tah GSEE a ADEDY politicky podpořil, když následoval jejich trasu oklikou přes třídu 3. září, čímž jim otevřel cestu do čela – a poté se jen připojil přímo za blok vedení GSEE a ADEDY! Obě konfederace navíc dělaly vše, co bylo v jejich silách, aby policajtům pomohly na demo dohlížet. Když dorazily na náměstí Syntagma, pokoušely se lidi, kteří dorazili později, posílat pryč. Není tedy divu, že se policii podařilo na Propylea demo rozdělit. Poté, co kontingenty byrokratů zamířily zpět do svých kanceláří, propukly na tomtéž místě střety s policií.

Je také potřeba poznamenat, že se odborářům z bezpečnostních složek (policie, hasiči atd.), kteří čekali na náměstí Kolotroni, až projde separátní demonstrace PAME, dostalo od demonstrujících z PAME potlesku a oni naopak aplaudovali demonstrantům. Poté samozřejmě rychle zmizeli, protože „společný sraz“ s dalšími demonstranty by pro ně až tak příjemným zážitkem už být nemusel.

Kompozice těchto posledních demonstrací se od kompozice nepokojů v prosinci 2008 podle očekávání liší. Středoškoláci se vůbec neukázali, alespoň tedy ne v podobě rozpoznatelných bloků, s výjimkou pár lidí na poslední demonstraci. Univerzitní studenti ale s tím, jak je svoláváno víc a víc všeobecných shromáždění, na posledních dvou demonstracích byli. Odhlédneme-li od studentů, nebyly pochopitelně přítomny ani prekarizované, okrajové segmenty třídy, které byly dominantním subjektem riotů. Hlavním tématem totiž je, alespoň v této chvíli, fiskální terorismus zaváděný prostřednictvím úsporných opatření, který ohrožuje především dělníky se stabilnějším zaměstnáním, kteří toho můžou více ztratit. Vysvětlení tedy potřebuje spíše laxnost této části proletariátu, neboť její mobilizace dosud nevedla ani k vytvoření hnutí, ani neodpovídá současné kritické situaci. Stávky svolává vedení odborových konfederací nebo federací. Dokonce i když je svolávají závodní organizace odborů, nepředchází jim žádná mimořádná masová shromáždění, což znamená, že nedochází k organizování procesů mezi členskou základnou. Hlavní překážkou je stále destruktivní a paralyzující vliv socialistických odborářů a kontroly, kterou dosud nad odbory mají. Lze to ilustrovat na následujícím příkladu. Zaměstnanci Státní tiskárny ji 5. března obsadili kvůli tomu, že nová opatření snižují příjmy zaměstnanců ministerstva vnitra o dalších 30 procent. Okupace byla ale uzavřena pro každého, „kdo nebyl zaměstnancem ministerstva“, jak bylo řečeno soudruhům, kteří se je pokusili navštívit… a kteří tak vlastně byli posláni pryč. Socialistické kádry kontrolující odbory rozhodly ve spěchu o ukončení okupace, bez toho, že by se o tom poradily na shromáždění. Argumentovaly „slibem“ vlády dotyčné dílčí nařízení vypustit – a zatímco sice zaměstnanci na toto rozhodnutí reagovali hněvem, nepokusili se ho zvrátit. Obsazení ministerstva financí propuštěnými zaměstnanci Olympic Airways mělo stejně smutný konec. Většinou jde o techniky, kteří již tři měsíce po privatizaci Olympic Airways nedostali mzdu, nebo o dělníky ve výluce, kterým byl přislíben přesun na jiné pracoviště. Během prvního dne okupace si vzali na několik hodin jednoho vysokého úředníka jako rukojmí a ten samý večer zbili a zahnali pryč zásahovou jednotku. Ačkoli byli otevření diskusím a zdáli se být rozhodnuti setrvat v blokádě, jak jen to bude nutné, protože, jak sami říkali, „nemají co ztratit“, do obsazené budovy nepustili nikoho. Po desetidenní okupaci se jejich socialističtí (a pravicoví) zástupci rozhodli přijmout vládní „slib“ na zřízení zvláštní komise, která má věc prozkoumat! Socialističtí odboráři jednali v tomto případě jako doručovatelé vládních hrozeb proti dělníkům a nařízení státního zástupce, podle něhož měli být dělníci zatčeni.

Jak jsme uvedli již před rokem v souvislosti s neschopností rebelie z prosince 2008 rozšířit boj na pracoviště, nedostatek autonomních forem organizace a nových obsahů boje, které by šly za horizont odborových požadavků, na proletáře v éře terorismu „veřejného dluhu“ těžce doléhají. Limity této rebelie a její menšinový charakter jsou navíc nyní ještě zřejmější a ti, kteří se od ní drželi stranou, možná brzy zjistí, že musí zahájit novou, aby se z nynějšího bahna dostali.

Proles and Poor’s Credit Rating Agency aka TPTG (Řecko),
14. března 2010